sobota 2. listopadu 2013

lesní školka - první kontakt

V říjnu jsem byla na brigádě v lesní školce. Budou ji otvírat v dubnu 2014 v Palkovicích u Frýdku-Místku. Strávila jsem tam parádní odpoledne se svou dcerou (17měsíců). V našem okolí (+/- 30km) jsem podobných center zaregistrovala méně než pět. O lesních školkách jsem toho zatím moc nepřečetla. Moje představa je, že jsou děti venku celý den celý rok nehledě na počasí. Zázemí mají v nějakém improvizovaném příbytku, stanu nebo maringotce. Dětí je v lesním klubu na dospělou osobu méně než v běžném zařízení. Pedagogové se ve výchově inspirují v respektujícím přístupu, či kontaktním rodičovství. Děti rozvíjí svou osobnost a dovednosti v kontextu s přírodou.


První setkání zatím naplnilo má očekávání. Místo mi učarovalo. Z pozemku jsou vidět hory i město. Přehrada, les a vesnice jsou na dosah. Zahrada školky je rozplánována podle feng šuejpermakulturního zemědělství. Dospělí a děti si na zkulturněném poli společně hráli a pracovali. Rodiče, se kterými jsem hovořila, chtějí děti vychovávat mimo zajeté stereotypy. Lesní školka není běžný koncept. Být celý den v lese. Pracovat společně s malým děckem. To vzbuzuje pochyby i u fanoušků, ne tak u skeptiků. Já třeba celou akci malém vzdala. Chtěla jsem s sebou mít babičku, co bude hlídat malou, zatím co budu pracovat. Babička měla nakonec jiný program. A já proto čekala, že budu tak maximálně za pěkného počasí běhat s dcerou po poli. Práce je pro mě obvykle buď ťukání do klávesnice nebo vaření. Ani jedno z toho mé dítě příliš netoleruje. Sázení stromků, venku, v přírodě, s dalšími lidmi, když je ve hře konvička, nedejbože hnůj, se projevilo jako zcela jiná záležitost. Já se uvolnila a alespoň částečně upozadila potřebu podávat výkon. Dcerce přišlo přirozené věnovat se tomu, co já. A já jí dovolila zapojit se víc, než za běžných okolností. Nakonec jsme toho odpracovaly více, než v mých optimističtějších představách. Nosily jsme vodu, zalévaly a zakrývaly sazeničky. Zpětně si dokonce říkám, že kdybych jí dala ještě větší důvěru při samostatném konání, zvládly bychom ještě více. Celkově si z akce nesu velmi osvobozující pocit. A jen těžko ho znovu navodit. Protože je něco jiného lít vodu po poli a po linoleu. Běhat s otepí slámy a hromadou dvacet let starých knih. Šlapat po záhonu, nebo si sedat na elektronické varhany.


Nicméně, v Bezince jsem měla pocit, že vztah mezi dospělými a dětmi může fungovat na základě mě blízkých principů. A tyhle pozitivní emoce si tam budu moct přijít znovu navodit například v rámci klubu Bezinečka. Lesní školka totiž zdaleka není jen pro děti. Tahle má ambice podporovat i rodiče na mateřské. Já cítím, že s tím jak moje dcera roste, samovzdělávání mi přestává stačit. Ve fázi miminka potřebovala poměrně jednoduché služby jako nošení a kojení. Což jí dokázal obstarat úzký kruh rodiny. Jak dozrává její intelekt, jsou její potřeby komplexnější. Střet našich zájmů se mi ne vždy podaří vyřešit v rámci načtené teorie. (Pak se potácím někde v balastu "liberální výchovy". Ta je, bych řekla, totožná s tou autoritativní. Jen se záměnou rolí.) V roli rodiče proto začínám pociťovat silnější potřebu po sofistikovanější podpoře. A tou je, podle mě, komunita podobně smýšlejících lidí, kteří si ve svém jednání mohou být vzájemně oporou. Bez věčných diskusí o tom, jestli se na děcka se musí tak nebo onak. Prostě na základě stejného paradigmatu. Online se o to snaží například Katka Králová. Já mám zájem o geograficky vymezenou komunitu. Abychom se mohli běžně a jednoduše setkávat. Školka, přitahující aktivní rodiče a ojedinělá ve své lokalitě, má potenciál být institucí, kolem které se taková komunita vytvoří.






Žádné komentáře:

Okomentovat