Přerostlý kabát

Poslední roky mě můj zimní outfit do konce sezóny pravidelně úplně umořil. Jsem ten typ, co si koupí něco kvalitního, co vydrží a ono to pak bohužel vydrží :) Za X-tý měsíc a N-tou sezónu, kdy nosím denně ten samý kabát a kozačky, už se na ně v půlce února nemůžu ani podívat. Pomalu jsem proto začala měnit strategii a letos jsem konečně sklízela první plody. Vrchol rozmařilosti! Krom bundy do tuhé zimy budu mít dva(!) kabáty do mírné zimy. Odvážně poruším pravidlo „nový, až ten starý doslouží“.



Bez tlaku naléhavosti a nutnosti absolutní všestrannosti daného kusu jsem se pustila po stopě za trendem nadměrného kabátu (oversized coat). Nebudu to moc rozpatlávat, …nicméně: V běžných řetězcích sice byly náznaky, ale nikdo neměl dost odvahy se do toho obout. Mou cenovou představu (ideálně zadarmo) tam taky nenaplnili. O materiálech škoda mluvit. V sekáčích jsem zase zjistila, že takový velký kabát je celkem ošidná komodita. Moc široká ramena, střihy do A, až příliš okaté osmdesátky. Trvalo to, ale našla jsem autentický dobový kus, který si zachoval šmrnc napříč generacemi. Ve srovnání s novým ve výprodeji byl za atraktivní cenu i po započítání oprav. Navrch je z materiálu v takové kvalitě, na kterou bych si u nového neměla vůbec šanci sáhnout. Kabát má tepelný a vlhkostní komfort, o kterém se mě snažili celý život přesvědčit, že lze dosáhnout jedině v šusťákové bundě. Odpověď na záhadu, jak mohou někteří lidé chodit v zimě v kabátě a nemusí pod ním mít tři mikiny. A už vůbec mi nedošlo, že i když prší nebo sněží, jsou v suchu :) (já už teda taky)



A teď ten závratný objev: Pokud se střídají tři, a letos díky několika nečekaným lednovým a únorovým jarním vsuvkám, vlastně čtyři horní vrstvy, nevzniká u mě tradiční únorová averze (jeden rok začala snad už v listopadu) vůči zimnímu oblečení. Dokonce pomalu beru na milost i některé ultra ohrané věci. Jo a taky se oděvy a obuv tak neopotřebují, takže není třeba čekat na to, kdy doslouží. Budou už prostě věčné :D :D

zdroj: Pinterest

zdroj:styleheroin

zdroj: Pinterest

zdroj: Thefashionguitar

Nadměrečná silueta je dlouhodobým trendem. Našla jsem obrázky z přehlídek, které proběhly na začátku roku 2012. Takže jsem si ho, po minimálně čtyřech letech kdy frčí, nemohla odpustit ani já. A to jsem chvíli trnula, jestli to nebyl přece jen opožděný krok. Nebojte, nebyl, před dvěma týdny se to po New Yorku v obřím čemkoli jen hemžilo. Ale je to takový oříšek tenhle trend. Mám za sebou několik pokusů o nastajlování velkého svetru (oversized knit), ale výsledek je pravidelně značně odlišný od toho, co se fotí na ulicích v době týdnů módy. Ony vypadají šik, já vypadám jako obtloustlá učitelka z devadesátých let. Můj vzhled záporňáka z béčkového akčního filmu, co skrývá pod hubertusem brokovnici s kompletní délkou hlavně, který jsem výše vykouzlila, tak považuji za úspěšné splnění zadání. Kim Basinger v devět a půl týdne bude další meta ;)

idol prvního stupně

idol druhého stupně

Jakému trendu se snažíte dostat na kobylku vy? Podařil se vám v poslední době nějaký vyvedený kup? Tak ať vás letos zimní oblečení těší třeba ještě v půlce března!

Michaela

Svět bez žen

Jsou to čtyři roky, co jsem na rodičovské. To je déle, než jsem byla na výšce v Ostravě nebo v Praze, dvakrát déle, než jsem pracovala ve fabrice. Předhání to jen šestileté studium na gymplu a práce na dálku v Anglii. V době před mateřskou jsem byla naivní a zelenáč a mladá a nezkušená a taky společenská a iniciativní. Zakládala jsem si na tom, abych byla v genderově vyváženém kolektivu ve dne i v noci. Teď jsem ve svých nejlepších letech – v plné síle, inspirovaná, nabitá hormony. Na rodičovské, troufám si říct, funguji jako většina českých žen. Maximum produktivního času trávím s dětmi. Nějaké procento času věnuji kreativní tvorbě. Buď koncepčně, vymazlováním profilů na Pinterest a Polyvore nebo prakticky, buď příspěvky na blogu nebo nějakou rukodělnou tvorbou. Nevyrábím však nic, co by stálo za zakládání účtu na fleru. Část času, který nepovažuji za relaxaci, se vzdělávám: četbou a nárazově na kurzech. Ústředními tématy, kdo by to byl řekl, jsou děti a eventuálně seberozvoj. Mnozí mi potvrdí, že se to prakticky kryje. Nepracuji – zdá se mi to v mé situaci příliš komplikované s nejistým poměrem zisku vůči úsilí. A tím nemyslím úsilí, které bych věnovala práci, ale řešení a organizování toho, abych tu práci vůbec měla kdy a kde provozovat. Znám ženy, co pracují, i když mají malé děti. Musely udělat nesnadný a ne vždy zcela dobrovolný kompromis  – nebýt s nimi. Má motivace pracovat není tak velká, jako potřeba být s mým batoletem – má ne zcela dobrovolná volba je být s ním.

Takže, jako to je – v práci bez dětí nebo s dětmi bez práce. Takové je standardní společenské nastavení. Musíte mít přece výkon a ostatní klid na práci. V šedé zóně mezi danými extrémy jsou ojedinělé případy integrace matek do pracovního procesu, implementované na popud mateřských společností z pokrokových destinací (díky Belgie / nech si zdát Koreo). Případně práce na volné noze, kde se však koordinaci zaměstnání a rodiny musíte naučit tím těžším způsobem, okoukat jste to neměli od koho.

Díky mé volbě vidím nový svět, do kterého zapadnete klidně na 6 let ani nevíte jak. Najednou zjistíte, že jste buď sama, nebo když se vám zadaří dostat mezi lidi, ať do kavárny, herny nebo na hřiště, potkáte hlavně další ženy (kde je můj vyvážený kolektiv teď?). Když se večer vydáte na pivo, budou ženy kolem třiceti v podniku spíše ojedinělé. Pokud si sednete, ke svým vrstevníkům, budete převážně ve společnosti mužů. Nikam, kam chodí produktivní lid, se nedostanu, tak nevím, chybí jim tam ty ženy na vrcholu sil? Není jim divné, že na X dlouhých let někam mizí? A není všem divné, že se marně pokouší být svěžími animátorkami 12 hodin denně a zbytky potenciálu vrazí do háčkování? I já, až se vrátím do světa dospělých, to třeba budu ignorovat, budu ráda, že se mě to už netýká. Jenže taky můžu rychle zjistit, že nejen jako matka s malými dětmi jste předmětem vyloučení. Jsou tu ještě větší děti, zamčené přes den ve škole. Nezaměstnaní, protože bez peněz do hospody nelez a třeba staří lidé.

Žijeme ve světě, ve kterém se spousta běžných lidských aktivit tak specializovala a navzájem sobě vzdálila, že mnohým přijde být nenormální, to, co je pro jedince přirozené. Mnohým už však status quo nevyhovuje. Snít utopie o tom, jak si vezmu do práce kojence a všichni včetně něj z toho budou nadšení, je pasé. Je čas na malé kroky, které pomohou lidi integrovat (zinkluzivnit?? :D). Nezajímá mě koncept kontinua, zajímá mě občanská společnost – projekty neziskovek a programy politických stran. Inovace, které nám usnadní život, nejsou jen v technologiích, ale i v tom, jak se společenské a právní prostředí přizpůsobí potřebám svých členů.

Inspirace, jak se přiblížit k větší přirozenosti bytí, přichází často náhodou. Mě v poslední době inspiruje „Poslechovka v zeleném baru“ –  časoprostorová kapsle jí říkám. Kde se vzala, tu se vzala a v závislosti na souhrnné shodě několika dočasných podmínek se objevila akce, která předpokládám, nebyla doslova zamýšlena tak, jak nakonec vypadá. Účast na druhém díle ve mně vyvolala pocit, jako bych byla na domorodé oslavě někde v prérii. Vůbec jsem totiž nečekala, že přijdu večer do baru a bude tam mnoho žen kolem třiceti. Taky jsem nečekala, že když přijdu o půl sedmé, už tam bude plno lidí. A taky, že tam bude pobíhat desítka dětí ve věkovém rozmezí od novorozeněte po předškoláka. Nějak se podařilo, že všichni působili přirozeně, relaxovaně a jako na večírku. Mluvila jsem s muži i ženami, dokonce i s páry, v jednou časporostorovém momentu! Samozřejmě, nic z toho nebyla náhoda. Osazenstvo se skládalo hlavně ze členů lokální komunity. DJ hrál muziku, která byla dostatečně atraktivní na to, aby přitáhla lidi. Akce byla poměrně striktně časově omezená, takže kdo by nepřišel včas, přišel by pozdě. Bylo to v lednu, takže i když se začalo brzy, přece jen nebylo trapně světlo. Šlo o nekuřáckou budovu. Baru přiléhala velká chilloutová místnost. A slavily se tam narozeniny. Neříkám tím, že se mají nutně na každou párty tahat děti. Já je s radostí nechala doma. Ale ještě před rokem, by byla má situace jiná, a kdybych měla řešit, jestli přijít s dětmi nebo vůbec, nebo mít možnost přijít i s partnerem, ráda bych měla tuhle možnost volby.

Jsme na prahu generační změny.Stejně jako ti před námi, si změny o které stojíme musíme zařídit sami. V mém okolí jsou případy pionýrů, kterým se daří z vyloučení vymanit a razí cestu ostatním. je čas myslet na to, bude můj příspěvek naší věci.

A co vy, žijete ve světě dospělých nebo mimo něj? Jak se v tomhle nastavení cítíte? Chybí vám ženy/děti? Jak se vám daří udržovat rovnováhu mezi prací a rodinou? Zažili jste v poslední době někde pocit, že jste s domorodci v prérii J?