Rodinné stříbro

Tyhle preclíky pekl můj prapraděda ve velkém.

Já jsem ve fázi vychytávání receptu.

Malí testeři si už, doufám, brousí zuby.

Zítra budou mít kolečka konzistenci, se kterou si poradí pouze odolný chrup.

Paradox poslušnosti

Troufám si říct, že valná většina z nás byla vychována více či méně laskavou tradiční autoritativní výchovou. Používám tady pojem laskavý, abych zdůraznila to, že když mluvím o autoritativním přístupu, nemyslím tím fyzické násilí k dětem, ale nátlak, který může mít pro mnohé překvapivou a zcela nevinnou formu.

"Ty jsi ale hodná holčička." 

Důvod proč se podle mě často střetávají alternativní výchovné přístupy s nepochopením je záměna obsahu a formy. Naomi Aldort, ani manželé Kopřivovi se nepokouší nikomu vnucovat svůj názor na to, co mají od svých dětí vyžadovat a jaké hodnoty jim mají předávat. Jde jim o to, že tradiční způsob komunikace s dětmi, kterým jsou jim zásadní sdělení o životě předávána, je neefektivní. Cestou z hlavy rodičů přes jejich ústa a uši dítěte, se do hlavy dítěte dostává odlišná informace, než byla původně rodičem zamýšlena. Obsah sdělení je přehlušen formou jeho podání. Děti v důsledku tohoto typu komunikace nejsou vedeny k tomu, aby se chovaly správně (obsah), ale aby se chovaly jak jim to někdo říká (forma). 

Hlavním cílem tradiční výchovy je vést dítě k poslušnosti. Má poslouchat rodiče, babičku, paní učitelku, prostě někoho jiného než sebe. Poslušný člověk se v komplikované situaci zachová spíše podle toho, jak se k ní staví autorita, nezávisle na tom, jaké hodnoty tato autorita prosazuje, než podle hodnot, které uvnitř sebe nastřádal například od rodičů. V dané situaci je buď autoritě poslušný, nebo eventuálně dělá naschvál opak. Navenek nevíte, o který případ vlastně jde, protože poslušný člověk pravděpodobně skrývá svůj skutečný postoj. Vede ho k tomu obava z toho, jak ho přijme okolí. Referenci o svém chování a projevu hledá mimo svou mysl. Než aby řešil co je správné, řeší spíše, co si myslí autorita o tom, co by měl říct nebo udělat. Nedůvěra v  sebe sama souvisí i s něčím, co bych nazvala tréninkem odolnosti, přípravou na skutečný tvrdý život tam venku, kde se s vámi nikdo mazlit nebude. Způsob, kterým dětem komplikujeme budování sebedůvěry. A sebedůvěrou tu nemyslím, jak moc si fandí v tom jak skvěle zpívají, nebo hrají fotbal. Jde naopak o zcela banální každodenní záležitosti. O to málo, o čem i malé nezkušené děti něco ví. Jestli je jim teplo nebo zima, proč jsou smutné, jestli potřebují obejmout. Tyto prožitky jsou běžně propírány a namísto nich je dětem vynucováno něco, co si nemyslí nebo neprožívají.

"Ale, nic se nestalo."
"Vždyť to nemůže tak bolet."
"Maminka přijde, nebreč."
"Musí ti být zima." 

Z jejich pohledu si své pocity buď vysvětlují špatně nebo jsou za lháře. Jde o další podnět k tomu obracet k vnějšímu zdroji pro informaci o tom, na co by měl znát odpověď každý sám. 

Já nemám výše popsaný vztah k autoritám a sama sobě vyřešený. Jak se to projevuje? Jednoduše, při rozhodování se mi občas stane, že neposlechnu svůj žebříček hodnot, ale to, co si myslím, že ode mě očekává někdo, kdo má v danou chvíli nade mnou pomyslnou převahu. Ale nepředstavujte si pod takovou autoritou něco honosného, nejde o soudce nebo váženého profesora z univerzity. Mocí nade mnou se oblažoval učitel ponižující žáka, uklízečka, co jí šlapete po čisté podlaze, domovnice, co vám to může zavařit na městě, vrátná, která má důležitý klíč, řidič autobusu, kterým musíte odjet, městský strážník, co potřebuje vykázat činnost, doktor spěchající na oběd, dítě komandující na pískovišti, agresivní opilec v hospodě, úřednice u přepážky, (you name it). Před těmi všemi a mnohými dalšími jsem v životě uhnula, protože je má mysl z různého důvodu vnímala jako autoritu. Zpronevěřila jsem se tím svým zásadám: nezastala se slabšího, tolerovala neurvalost, neprosadila své zájmy, nechala se diskriminovat a byla pak ze sebe zhnusená. Poslušnost převálcovala mé hodnoty. 

Někdo bude oponovat, že je tradiční výchova naopak naučila nenechat si nic líbit a žádná úřednice s podřadným vzděláním si na ně nepřijde. Toho má ta úřednice pravděpodobně na obdobném seznamu, jaký jsem tu sepsala já. Nechci nikomu oplácet stejnou mincí, není mi sympatické zneužívání pozice moci a už vůbec se mi nelíbí, když se uplatňuje na někoho mladšího a menšího, kdo nemá kapacitu se bránit. Já asi  nikdy neměla moc chuť být autoritativním bossem. Jenže ono nejde jenom o to nebýt boss, je třeba taky nebýt podřízený. Protože každý podřízený si svého šéfa vždycky najde. Přitahují se jako póly magnetu, jeden bez druhého neexistuje. Dá se očekávat, že kdybych zůstala u starého konceptu, zaujala bych podřízenou roli i ve vztahu k dítěti. Ono by mi skákalo po hlavě. Já bych byla v skrytu naštvaná, že není takové, jaké si ho představuji. Jednou za čas bych vybuchla a nikdo by nechápal, o co mi jde. Můj přístup by se vůbec nelišil od toho, který se mi nelíbí, jen já bych byla podřízený a dítě šéf. 

Naučila jsem se poslouchat a nikoho dalšího to učit nechci. Jediná šance je proto vystoupit z generačního kruhu šéfů a podřízených a komunikovat mimo bipolární dělení rolí. Na tohle jsem nepřišla já, tohle jsem už před lety vyčetla v knize Respektovat a být respektován od manželů Kopřivových, dříve než jsem měla dítě. Koncept respektu, ve kterém si jsou komunikující rovni, pro mě znamenal obrovský objev a vysvobození. Jenže tohle zjištění, ač je to bezva, bohužel nestačí. Jako velký a malý panáček (jak autoritativní model komunikace Kopřivovi stylizovali) totiž jednáte úplně pořád: s rodiči, v práci, s manželem, v hospodě u piva. Máte to pod kůží, myšlenky, které jsou okamžitě na jazyku. 

"Co děláš?"
"Nech toho!"
"Kdo ti to dovolil?"
"No, kamarádko.." 

Pokud chcete komunikovat respektujícím způsobem, musíte si vytvořit zcela nový slovník, zcela nová očekávání, zcela jiné reakce a hlavně pracovat sami na sobě. Protože pokud z někoho vychází nějaký "shit", jste to vy sami. Chci důvěřovat dítěti v jeho konání? Jak je na tom má sebeúcta? Nebudu popírat jeho emoce? A kolik jich vůbec umím pojmenovat? (Schválně připojuji pár obrázků z dětských knížek. Já se v popisu emocí z těchto obrázků nedostanu dál než na "Je smutný." a "Bojí se." případně "Je konsternovaný." :D) Chci se dohodnout na kompromisu? V tom být lepším rodičem nebo manželkou mě blokuje myšlenka, že mám patent na rozum: Už jsem to řekla, tak to tak je. Musím si stát za svým. Jednou ustoupím a ztratím pozici.

Jsou určitě tací, kterým život v tradičním konceptu vyhovuje a mnou zmíněné problémy nepociťují a proto ke změně nevidí důvod. Mě litují, protože v jejich obraze světa kde buď rozkazuješ nebo posloucháš, pokud nechci být jedním, vybrala jsem si roli druhého. Mě se ve světě konfliktního paradigmatu, který dělí svět na vykořisťovatele a vykořisťované, nelíbí. Můžu se s tím smířit nebo proaktivně pracovat na šíření konsensuálního pohledu na svět, ve kterém úspěchu dosahujete na základě osobních předpokladů a vlastní iniciativy. A jaké jsou tedy konkrétní příklady blahodárnosti liberální výchovy? Nejsou a nebudou. Tahle výchova nemá hmatatelné přímočaré výsledky. Je to s ní jako s prevencí. Neexistuje notes, ve kterém za každou lekci pilates odškrtnete den bolení zad za 20 let. Můžete pouze cítit jisté nuance, lepší postavení těla, pružnost končetin. Jako když moje 18-ti měsíční dítko objevilo kouzlo slova "ano" a pár dnů ho používalo kde to šlo. Možná si tady dost fandím, ale zdá se mi, že v roce a půl si batolata užívají spíše slova "ne". A taky mě nevyhodili z autobusu, když jsem chtěla platit dvoustovkou. Místo hádky jsem si s řidičem posteskla, jak mu chybí drobné a jak mi nechtěli nikde rozměnit, i když jsem jim říkala, že je to do autobusu. ;) Tato drobná vítězství vykupuji soubojem se zajetým systémem ve své hlavě, což bolí a často je taky matoucí. Já se totiž ve valné většině případů nemůžu obracet k tomu, jak si výchovu pamatuji, jak ji sleduji ve svém okolí, a jak mi automaticky naskakuje na mysl. Dokonce se musím smířit i s tím, že mi nepomůže ani vědět, jak by danou situaci řešila Naomi Aldort. Musím se naučit ptát sama sebe, být sobě autoritou.

Tento text je věnován rodičům, kteří se ve vztahu ke svým dětem cítili podobně jako já, a ač mohli mít mizivou podporou společnosti, či horším přístup ke zdrojům informací, zkusili jednat s dětmi liberálněji, než předešlá generace.

lesní školka - první kontakt

V říjnu jsem byla na brigádě v lesní školce. Budou ji otvírat v dubnu 2014 v Palkovicích u Frýdku-Místku. Strávila jsem tam parádní odpoledne se svou dcerou (17měsíců). V našem okolí (+/- 30km) jsem podobných center zaregistrovala méně než pět. O lesních školkách jsem toho zatím moc nepřečetla. Moje představa je, že jsou děti venku celý den celý rok nehledě na počasí. Zázemí mají v nějakém improvizovaném příbytku, stanu nebo maringotce. Dětí je v lesním klubu na dospělou osobu méně než v běžném zařízení. Pedagogové se ve výchově inspirují v respektujícím přístupu, či kontaktním rodičovství. Děti rozvíjí svou osobnost a dovednosti v kontextu s přírodou.


První setkání zatím naplnilo má očekávání. Místo mi učarovalo. Z pozemku jsou vidět hory i město. Přehrada, les a vesnice jsou na dosah. Zahrada školky je rozplánována podle feng šuej a permakulturního zemědělství. Dospělí a děti si na zkulturněném poli společně hráli a pracovali. Rodiče, se kterými jsem hovořila, chtějí děti vychovávat mimo zajeté stereotypy. Lesní školka není běžný koncept. Být celý den v lese. Pracovat společně s malým děckem. To vzbuzuje pochyby i u fanoušků, ne tak u skeptiků. Já třeba celou akci malém vzdala. Chtěla jsem s sebou mít babičku, co bude hlídat malou, zatím co budu pracovat. Babička měla nakonec jiný program. A já proto čekala, že budu tak maximálně za pěkného počasí běhat s dcerou po poli. Práce je pro mě obvykle buď ťukání do klávesnice nebo vaření. Ani jedno z toho mé dítě příliš netoleruje. Sázení stromků, venku, v přírodě, s dalšími lidmi, když je ve hře konvička, nedejbože hnůj, se projevilo jako zcela jiná záležitost. Já se uvolnila a alespoň částečně upozadila potřebu podávat výkon. Dcerce přišlo přirozené věnovat se tomu, co já. A já jí dovolila zapojit se víc, než za běžných okolností. Nakonec jsme toho odpracovaly více, než v mých optimističtějších představách. Nosily jsme vodu, zalévaly a zakrývaly sazeničky. Zpětně si dokonce říkám, že kdybych jí dala ještě větší důvěru při samostatném konání, zvládly bychom ještě více. Celkově si z akce nesu velmi osvobozující pocit. A jen těžko ho znovu navodit. Protože je něco jiného lít vodu po poli a po linoleu. Běhat s otepí slámy a hromadou dvacet let starých knih. Šlapat po záhonu, nebo si sedat na elektronické varhany.

Nicméně, v Bezince jsem měla pocit, že vztah mezi dospělými a dětmi může fungovat na základě mě blízkých principů. A tyhle pozitivní emoce si tam budu moct přijít znovu navodit například v rámci klubu Bezinečka. Lesní školka totiž zdaleka není jen pro děti. Tahle má ambice podporovat i rodiče na mateřské. Já cítím, že s tím jak moje dcera roste, samovzdělávání mi přestává stačit. Ve fázi miminka potřebovala poměrně jednoduché služby jako nošení a kojení. Což jí dokázal obstarat úzký kruh rodiny. Jak dozrává její intelekt, jsou její potřeby komplexnější. Střet našich zájmů se mi ne vždy podaří vyřešit v rámci načtené teorie. (Pak se potácím někde v balastu "liberální výchovy". Ta je, bych řekla, totožná s tou autoritativní. Jen se záměnou rolí.) V roli rodiče proto začínám pociťovat silnější potřebu po sofistikovanější podpoře. A tou je, podle mě, komunita podobně smýšlejících lidí, kteří si ve svém jednání mohou být vzájemně oporou. Bez věčných diskusí o tom, jestli se na děcka se musí tak nebo onak. Prostě na základě stejného paradigmatu. Online se o to snaží například Katka Králová. Já mám zájem o geograficky vymezenou komunitu. Abychom se mohli běžně a jednoduše setkávat. Školka, přitahující aktivní rodiče a ojedinělá ve své lokalitě, má potenciál být institucí, kolem které se taková komunita vytvoří.