sémiotický rozbor: Nezasadím strom, zasadím rybíz!

V poslední době čtu články a sleduji přednášky na témata jako je youtubering, copywriting a marketing. Možná je to mou selekcí, ale těší mě, že komunikace vztahující se k prodeji všelikých statků a služeb přestává být primárně o manipulaci. Naopak přesvědčování, překrucování a necitlivé zacházení s propagací, mívá na publikum spíše odpuzující účinky. Jenže, když je třeba myslet na konzumenty jako na lidi a ne ovce, a dodávat jim jen to, co chtějí, je třeba umět se podívat na skutečné významy našich sdělení. Sdělení alias informací - komodit informační společnosti, toho co nakonec rozhoduje o úspěchu či neúspěchu na trhu čehokoli. Náhle přicházejí k užitku nástroje humanitních a sociálně orientovaných oborů, o jejichž praktičnosti pro běžný život často pochybovali i sami absolventi studia výše zmíněných vědeckých směrů. A tyhle myšlenky mě několikrát obrátily ve vzpomínkách na sémiotiku. V tomto článku se vracím do studentských let a šťourám se ve svém přístupu k lidskému bytí.

Nastínění atmosféry a motivace

Květen, šeříky, to vždycky myslím na školu a maturity. Na gymplu jsem jich zažila šest a truchlila pro odchod každého ročníku. Když jsem nedávno probíhala areálem Sokolíku, zaregistrovala jsem malý ovocný keřík podepřený dřívky. Že nejsem žádný zahradník, viděla jsem rybíz (ač je to nejspíš angrešt). A jak si tak běžím, hlavou mi jde rým "Nezasadím strom, zasadím rybíz." Motto, které si dala naše třída na maturitní stužky. Vzpomínám si, že nikdo tenkrát s ničím moc zajímavým nepřišel, možná byly ve hře nějaké klišé. Pak spolužák Jakub na tabuli napsal tohle. Třídnímu a pár lidem, kteří jsme byli dostatečně arogantní, abychom ostatním vnutili svou představu, se text líbil a vůbec, z nedostatku relevantních alternativ se natiskl na vínové koženkové pásky stříbrným písmem právě tento text. Dovolím si říct, že nikdo z nás moc nedokázal vysvětlit, co tím chtěl vlastně básník říci. Já si vzpomínám, že jsem měla z toho motta takový rebelský pocit. Ale přitom nebylo prvoplánové a ještě k tomu jemně poetické. Každý od babičky po prváky si v tom mohl najít, co chtěl, ale spíše si myslím, že to nestálo nikomu za snahu. Vím, že mi bylo dost líto, že nás v tom tenkrát ve třídnické hodině náš profesor literatury nechal a význam nepomohl už ve chvíli, kdy byl text vybrán, více rozkrýt. Takhle zpětně mě napadlo, jestli bych to motto nezkusila přece jen rozšifrovat a přesvědčit se, jestli může mít pro můj současný život nějaký význam. Stojí za to se ho stále držet? Rezonuje s tím čím jsem?

Nástroj

Sémiotika. Snad nikoho neurazí, že se mi asociuje spíše jako insider joke z mediálních studií. Stejně jako pojmy diskurz a paradigma. Nevím, jestli se s touto disciplínou dá vůbec setkat někde jinde. Snad ji v trochu jiné formě vytahují na ty, co mají něco více do činění s cizími jazyky. Sémiotika pomáhá rozkrývat význam znaků, symbolů, pojmů a je to nástroj právě dělaný na takové výzvy, jako je naše maturitní heslo. Sranda nesranda, blbé je, že kdyby to, co slova diskurz a paradigma představují a otázky, které otevírá sémiotika, chápalo a bralo v úvahu více lidí, bylo by nám na světě nejspíš zase o něco lépe. Všechny totiž tak trochu říkají, že dokud si jasně neřekneme, co který pojem vlastně znamená, můžeme vést diskuse o čemkoli donekonečna, prakticky bez šance na shodu. Je totiž více než pravděpodobné, že ač používáme stejná slova, bavíme se přesto často každý o něčem zcela jiném. 

Hmm a tady trochu bokem... Výše jsem psala, jak je kdekdo citlivý třeba na skrytou reklamu. Ale na to, jak politici zkreslují významy, se mi zdá, že možná zase tak citliví nejsme. A nebo platí varianta, že přibývá vnímavých obého, jen je ještě pořád dost těch, co vnímaví nejsou. Konec vsuvky.

Já se s pomocí amatérské sémiotické analýzy zkusím zamyslet nad tím, jestli jsem se dosud v životě řídila posláním našeho poetického motta. V tomhle místě ještě vytáhnu jméno de Saussure, Věděla jsem, že za základy sémiotiky stojí hlavně jedna osoba, ale kdyby tohle jméno bez velké námahy nevysypal z rukávu jeden intelektuál na baru U Černého kocoura, tak bych ho tu neměla. (A to by určitě byla velká ztráta pro množinu klíčových slov, které jsou zde použity) Nevím, jestli to dává smysl, ale pro zachování přirozené naivnosti příspěvku, jsem na jeho téma raději nic cíleně nečetla a zkusila ho zpracovat jen z toho, co mé mozkové spoje po letech zachovaly.

Analýza

Nezasadím strom, zasadím rybíz!

Verš si zakládá na intelektuálním humoru. Jde o nadsázku. Vykřičník dává zprávě říz a rozhodnost.

nezasadím

Představuje revoltu mládí a pubertu. Dělání opaku toho, co se očekává. Je to vzpoura tradici a přerušení kontinuity.

strom

Je tradice a dlouhověkost. Konzervativní hodnota, která přetrvá generace. O tom jaký to bude strom, jestli lípa, dub nebo kaštan rozhoduje zvyk. Strom je v přeneseném významu životní poslání a myšlení ve velkém. Může představovat trvalý projekt – rodinnou firmu, generační dům nebo založení sportovní ligy. Když se na strom podívám jako na povolání, je to tradiční uznávaný obor činnosti (který vyberou rodiče). Když na strom myslím jako na cestování, vidím Hanzelku a Zikmunda. Strom je dar budoucím pokolením, je totiž možné, že většinu svého života z něj nebudu mít žádný prospěch.

zasadit strom

Strom se sadí, aby bylo zanecháno něco trvalého. Strom se sadí s myšlenkami na budoucnost. Strom zasadí, ten kdo dosáhl dospělosti a přebírá zodpovědnost. Udělat to, co dělaly předchozí generace. Držet se obvyklých postupů. Automatické stereotypní přebírání starých pořádků. Úkon, který předpokládá nekritickou důvěru ve správnost daného aktu. Akce, kterou není třeba promýšlet, neplyne z rozhodnutí něco udělat, ale ze zvyku. Nebere ohled na konkrétní situaci a podmínky.

nezasadím strom

Zhodnocení možností a odmítnutí. Provedení informovaného rozhodnutí. Uvědomění a odvaha se postavit běžné praxi. Nechtít dospět podle běžných kritérií.

zasadím

Něco zasadit značí aktivní přístup. Udělat něco, co má účinek a důsledky. Ochota přece jen udělat něco tradičního. Zkouška dospělosti podle vlastních představ. Nezasadit nic by znamenalo pasivitu a rezignaci.

rybíz

Ovoce, které je trochu kyselé a ne každému chutná. Je to spíše staromódní nebo retro ovoce, ze kterého dělala babička sirup. Je to ovoce evokující vzpomínky na dětství. Není módní, ale spíše hipsterské. Je to praktická rostlina v tom směru, že se dá v sezóně oďobávat. Sklizní z jednoho keře rybízu se nedá živit celou zimu, je to spíše okořenění obvyklé stravy. V přeneseném významu by rybíz mohl být vedlejší pracovní úvazek, neobvyklá nika nějakého oboru. Představuje spíše koníček než životní poslání, cestování za přáteli po okolních zemích a první garsonku.

rybíz vs. strom

Životnost keře je relativně krátká, nepřetrvá generace a nebude mít majestát stromu. Ale v celkem krátké době vidíte výsledky. Rybíz jako ne-strom je snahou myslet out-of-the-box. Strom má dělat dojem. Rybíz je drobné potěšení. Rybíz je malý rozměr a je snazší rozumět tomu, co pro nás znamená. Provedení sadby rybízu je dostupnější. Strom je velký, je těžší vymyslet, kam ho zasadit. A taky je jeho generace přesahující význam více vzdálený našemu chápání.

zasadím rybíz

Reakce na tradice s nadsázkou. Zasadit rybíz místo stromu je trochu rebelské. Je to pokus o to vyčnívat. Nejde     o nic megalomanského, co by při neúspěchu znamenalo velké ztráty. Přesto je třeba se o keř starat a ovoce sklízet. Pro generaci našich dědů je zasazení jednoho keře k smíchu a nedělá to na ně dojem. Generace našich rodičů možná neměla potřebu sadit cokoli, aby dělala dojem. Pro naši generaci dětí z města je i pár sezón přeživší keřík zážitek.

Rozprava

Samotný rým "Nezasadím strom, zasadím rybíz!" mi říká, že přistupovat k životu s humorem je oblíbené nezávisle na časoprostoru. Pokud by si měl člověk zvolit mezi nátlakem, poučováním, dramatizováním nebo odlehčením situace. Dobrovolně bude většina určitě volit, se nad nástrahami života raději zasmát. Být toho schopen v kritických situacích je však otázka druhá. Pamatuji si velké rozčarování z toho, jak moje vidění sebe sama jako pohodového a veselého člověka, bylo po setkání s výzvou v podobě své zmenšené verze silně otřeseno.

Když "nesadím strom" reaguji na konzervativitu. Dříve se nejspíše očekávalo, že se lidstvo chová přirozeně racionálně. V poslední době se více zdůrazňuje nutnost podrobovat kritickému hodnocení běžné lidské konání. Zamyslet se nad tím, co je vlastně ještě funkční a čemu je naopak třeba se vyhnout. V jednání lidské společnosti je spousta stereotypů, které nám vlastně brání v rozvoji a my nejsme schopni si to uvědomit, nebo připustit. A to nemluvím o neskonalém množství lží a zkreslení, o kterých většina nepochybuje, že jsou pravda. S kolika výzvami jsem se v tomhle směru na rodičovské setkala. Chcete pár? Jak má vypadat porod. To, že tak, jak ho známe z porodnice a TV vypadá jen asi posledních šedesát let. Že sice mnohé problémy vyřešil, ale mnoho nových způsobil. To jak děti nosíme v náručí a jak je motivujeme k rozvoji motoriky stojí za to konzultovat s někým, kdo se tím skutečně zabývá a ne s 30. vydáním 20 let needitované knihy o miminech. A to nemluvím o nutnosti uvědomělosti v tom, u koho se inspiruji pokud jde o komunikaci s dětmi a všemi ostatními. Budu-li volit běžné výhrůžky a podplácení nebo se budu snažit se přeučit na naslouchání a popis. Je toho mnoho, co je třeba zpochybnit. Od výklad historie ve školních učebnicích, které by už pomalu dokázal proškrtat kdejaký pravidelný divák National Geographic, přes skladbu naší stravy až po pracovní dobu. 


"Zasadit rybíz" je forma sebevyjádření. V současnosti se ve společnosti snadněji orientujeme podle jedinečných lidských příběhů, než na základě ideologií velkých institucí. Vybočení z řady nám pomáhá být identifikovatelný v záplavě ostatních. Rozhodnutí se pro to, "zasadit rybíz", má naznačit, že pokrok nemusí nutně představovat tvorbu nových věcí, ale nový pohled na věci staré. Oživování starých myšlenek v nových kontextech. Výběr drobného ovocného keře ukazuje na opatrnost a neochotu riskovat velký zisk nebo ztrátu. Vede nás k tomu, nepouštět se radši do žádných větších akcí. Někdy je však možná lepší věnovat se malým projektům, protože alternativou je často nečinnost. Jsme ve světě, kde nás má mnoho možnost udělat "něco", jen opravdová hrstka má šanci vytvořit opravdu velkou věc. Já to vnímám tak, že to mnohým otvírá dveře a ubírá jim ostych pouštět se do aktivit, které znamenají drobné zlepšení jejich života a života v jejich okolí. Třeba onehdy jsem potkala skupinu žen cvičících v parku v celkem nevkusných pozicích, žádné líbivé taiči to nebylo. Ale viděla jsem taky rybíz, nabily se energií městské zeleně, oživily veřejný prostor a překonaly stud. Svůj rybíz jsem sázela při studiu španělštiny, nebo ultra levicových mediálních studií (což mi došlo až ke konci druhého semestru :D), když jsem se vdala, nekonečně dlouho kojila děti a naposledy, když jsem se rozhodla stát parkurovým běžcem. Čímž je myšleno běhání kolem řeky po čtyřech a technicky dokonalé opatrné přelézání překážek, které dokáže přeskočit každý žák třetí třídy. 

Motta a citáty jsou v kurzu, mnozí si jimi dokážou zaplácat nástěnku na Pinterestu, jiní si neodpustí denně tři olajkovat na Facebooku. Podněcují naše emoce, vyvolávají obrazy a vzpomínky. Nejsou to jen rýmy, skutečně nesou poselství. Já byla zvědavá na význam toho, které jsme jako svěží mladí maturanti byli ochotni nosit zavěšené na poloprázdných plandavých taškách do školy (za školu). Těší mě, že se s ním i po letech můžu ztotožnit. Nelituji toho, že bylo naše stužkovací heslo zvoleno trošku pod tlakem. Je to myšlenka, která skrývá pozitivní motivace, nadhled, nebere sama sebe se moc vážně a dá se jí inspirovat i s odstupem let. A co vy, pamatujete si, co jste měli na stužkách? Co říkáte na náš rybízový rým? Odpovídá význam toho hesla mému rozboru? Byla to sémiotika? A co říkáte na to sadit rybíz a snít při tom o stromu? Jsem zvědavá na vaše komentáře nebo maily.

Díky, že jste si našli čas.

Michaela

hnizdeni@gmail.com

Svět bez žen

Jsou to čtyři roky, co jsem na rodičovské. To je déle, než jsem byla na výšce v Ostravě nebo v Praze, dvakrát déle, než jsem pracovala ve fabrice. Předhání to jen šestileté studium na gymplu a práce na dálku v Anglii. V době před mateřskou jsem byla naivní a zelenáč a mladá a nezkušená a taky společenská a iniciativní. Zakládala jsem si na tom, abych byla v genderově vyváženém kolektivu ve dne i v noci. Teď jsem ve svých nejlepších letech – v plné síle, inspirovaná, nabitá hormony. Na rodičovské, troufám si říct, funguji jako většina českých žen. Maximum produktivního času trávím s dětmi. Nějaké procento času věnuji kreativní tvorbě. Buď koncepčně, vymazlováním profilů na Pinterest a Polyvore nebo prakticky, buď příspěvky na blogu nebo nějakou rukodělnou tvorbou. Nevyrábím však nic, co by stálo za zakládání účtu na fleru. Část času, který nepovažuji za relaxaci, se vzdělávám: četbou a nárazově na kurzech. Ústředními tématy, kdo by to byl řekl, jsou děti a eventuálně seberozvoj. Mnozí mi potvrdí, že se to prakticky kryje. Nepracuji – zdá se mi to v mé situaci příliš komplikované s nejistým poměrem zisku vůči úsilí. A tím nemyslím úsilí, které bych věnovala práci, ale řešení a organizování toho, abych tu práci vůbec měla kdy a kde provozovat. Znám ženy, co pracují, i když mají malé děti. Musely udělat nesnadný a ne vždy zcela dobrovolný kompromis  – nebýt s nimi. Má motivace pracovat není tak velká, jako potřeba být s mým batoletem – má ne zcela dobrovolná volba je být s ním.

Takže, jako to je – v práci bez dětí nebo s dětmi bez práce. Takové je standardní společenské nastavení. Musíte mít přece výkon a ostatní klid na práci. V šedé zóně mezi danými extrémy jsou ojedinělé případy integrace matek do pracovního procesu, implementované na popud mateřských společností z pokrokových destinací (díky Belgie / nech si zdát Koreo). Případně práce na volné noze, kde se však koordinaci zaměstnání a rodiny musíte naučit tím těžším způsobem, okoukat jste to neměli od koho.

Díky mé volbě vidím nový svět, do kterého zapadnete klidně na 6 let ani nevíte jak. Najednou zjistíte, že jste buď sama, nebo když se vám zadaří dostat mezi lidi, ať do kavárny, herny nebo na hřiště, potkáte hlavně další ženy (kde je můj vyvážený kolektiv teď?). Když se večer vydáte na pivo, budou ženy kolem třiceti v podniku spíše ojedinělé. Pokud si sednete, ke svým vrstevníkům, budete převážně ve společnosti mužů. Nikam, kam chodí produktivní lid, se nedostanu, tak nevím, chybí jim tam ty ženy na vrcholu sil? Není jim divné, že na X dlouhých let někam mizí? A není všem divné, že se marně pokouší být svěžími animátorkami 12 hodin denně a zbytky potenciálu vrazí do háčkování? I já, až se vrátím do světa dospělých, to třeba budu ignorovat, budu ráda, že se mě to už netýká. Jenže taky můžu rychle zjistit, že nejen jako matka s malými dětmi jste předmětem vyloučení. Jsou tu ještě větší děti, zamčené přes den ve škole. Nezaměstnaní, protože bez peněz do hospody nelez a třeba staří lidé.

Žijeme ve světě, ve kterém se spousta běžných lidských aktivit tak specializovala a navzájem sobě vzdálila, že mnohým přijde být nenormální, to, co je pro jedince přirozené. Mnohým už však status quo nevyhovuje. Snít utopie o tom, jak si vezmu do práce kojence a všichni včetně něj z toho budou nadšení, je pasé. Je čas na malé kroky, které pomohou lidi integrovat (zinkluzivnit?? :D). Nezajímá mě koncept kontinua, zajímá mě občanská společnost – projekty neziskovek a programy politických stran. Inovace, které nám usnadní život, nejsou jen v technologiích, ale i v tom, jak se společenské a právní prostředí přizpůsobí potřebám svých členů.

Inspirace, jak se přiblížit k větší přirozenosti bytí, přichází často náhodou. Mě v poslední době inspiruje „Poslechovka v zeleném baru“ –  časoprostorová kapsle jí říkám. Kde se vzala, tu se vzala a v závislosti na souhrnné shodě několika dočasných podmínek se objevila akce, která předpokládám, nebyla doslova zamýšlena tak, jak nakonec vypadá. Účast na druhém díle ve mně vyvolala pocit, jako bych byla na domorodé oslavě někde v prérii. Vůbec jsem totiž nečekala, že přijdu večer do baru a bude tam mnoho žen kolem třiceti. Taky jsem nečekala, že když přijdu o půl sedmé, už tam bude plno lidí. A taky, že tam bude pobíhat desítka dětí ve věkovém rozmezí od novorozeněte po předškoláka. Nějak se podařilo, že všichni působili přirozeně, relaxovaně a jako na večírku. Mluvila jsem s muži i ženami, dokonce i s páry, v jednou časporostorovém momentu! Samozřejmě, nic z toho nebyla náhoda. Osazenstvo se skládalo hlavně ze členů lokální komunity. DJ hrál muziku, která byla dostatečně atraktivní na to, aby přitáhla lidi. Akce byla poměrně striktně časově omezená, takže kdo by nepřišel včas, přišel by pozdě. Bylo to v lednu, takže i když se začalo brzy, přece jen nebylo trapně světlo. Šlo o nekuřáckou budovu. Baru přiléhala velká chilloutová místnost. A slavily se tam narozeniny. Neříkám tím, že se mají nutně na každou párty tahat děti. Já je s radostí nechala doma. Ale ještě před rokem, by byla má situace jiná, a kdybych měla řešit, jestli přijít s dětmi nebo vůbec, nebo mít možnost přijít i s partnerem, ráda bych měla tuhle možnost volby.

Jsme na prahu generační změny.Stejně jako ti před námi, si změny o které stojíme musíme zařídit sami. V mém okolí jsou případy pionýrů, kterým se daří z vyloučení vymanit a razí cestu ostatním. je čas myslet na to, bude můj příspěvek naší věci.

A co vy, žijete ve světě dospělých nebo mimo něj? Jak se v tomhle nastavení cítíte? Chybí vám ženy/děti? Jak se vám daří udržovat rovnováhu mezi prací a rodinou? Zažili jste v poslední době někde pocit, že jste s domorodci v prérii J?

Polňačka stajl

Taky máte rádi, když je plánovaný výlet nakonec kratší než bylo původně zamýšleno, protože je za humny prostě pohoda? A teď nemám namysli návrat domů ze vzdálenosti tří metrů od vchodu, protože má potomek plné gumáky (pro přespolní holínky) vody. Kombinace sluníčka, zlatého listí javoru a babiččiny kreativní mysli nám vykouzlila podnětnou atmosféru pro pohodové podzimní odpoledne.

Najdi tři víly.

Tady je taky víla :)

Tady jsou dvě.

A tady myslím víla, motýl, nějaké stromy a lodička. Frajeři najdou i letící bublinu :)

A samozřejmě vohoz pro takovouhle rodinnou procházku. Jak jsem zmínila počasí přálo, tak můžou softshellky klidně odpočívat. Stačí příjemný úplet, v mém případě ho soudruzi z Tchibo podšili něčím funkčním, takže kdyby něco, tak se to dá na tu krátkou distanc přežít. Když jsem u toho svetru. Leta pro mě bylo záhadou, v jakém počasí se vlastně nosí. Buď je v nich horko, nebo pod ně fouká nebo pod kabátem je v nich opět horko a do deště v tom taky snad nikdo nepoleze. No prostě na ně v česku neexistuje počasí. Ha, až letos. Nefouká ani neprší. Takže musí jít o nějaký falešný podzim z katalogu zcela nepraktické podzimní módy zahrnující ponožky v sandálech (teď mám na mysli tu trendy verzi), ponča a divoce chlupaté umělé kožichy. Napadá vás taky něco, co sice vypadá poměrně nevinně, ale z praktického hlediska je mimo mísu? A stalo se vám, že jste si to i koupili a pak neměli kdy nosit?

Zpět k mému vybavení na drnové molo, kde jsem svým zjevem oslňovala otepi sena a dva pejskaře. Zmínila bych indickou šálu, kterou jsem dostala dárkem z letošních Colorsů. Koženou italskou kabelku, o které jsem brzy po koupi zjistila, že je vlastně kopií anglické kabelky :D Tak mi pak nějakou tu sezonu trvalo se s tím vyrovnat. Nicméně, jak se věci opotřebovávají a vyřazují a na nové se mi nechce uvolnit prostředky, tak jako když najdeš, že.

Abych ještě pozvedla ten lux pocit z tlačení kočárku po poctivě obznačkované psí ztezce, oblékla jsem si k tomu plandavé černé smokingové kalhoty se saténovým detailem kolem pasu a utahovací stužkou.

Někteří se zajímali o to, co nosí dcera. Tak, má na sobě červenou plyšovou mikinu z letošní vánoční edice Peppa a Zuzka. A správně tipují ti, kteří si myslí, že můj výběr to minulý týden v Tesco nebyl.

Tady je pěkný detail té etno šály. A vlasů. Jedno z mých mnohých předsevzetí, které kdybych měla nejdříve splnit a potom publikovat, tak tu asi fakt nic není, krom toho, že budu fotit na opravdový fotoaparát, je i, že tu budu mít i nějakou fotku s upravenými vlasy :D Jednou se dočkám.

A celkový dojem uzavírají mé botičky z Shoe Embassy, kupované ještě ze stánku na trhu v Londýnském Spitalfields. Teď už mají tihle obuvníci čtyři kamenné obchody a boty stále drží a asi by vypadaly o něco lépe, kdybych až do minulého týdne nepostupovala podle doporučení z běžných obchodů s obuví a prostě je jen dvakrát za rok nenaimpregnovala. Díky úžasně motivačnímu článku na Modním pekle jsem začala svou domácnost rozšiřovat o vybavení jako napínáky a balzámy na kůži. Uvidím, co z mé kožené obuvi půjde ještě zachránit.

Na závěr ještě trocha umění v předměstské krajině. Jak si slunný víkend užíváte vy?

Strach z uprchlíků? - vlastně nedostatek sebeúcty

Tohle není článek (dobře, tak spíše glosa) o tom, kolik uprchlíků kam běží, tak se nemůžu ohánět čísly. A taky nemusím, protože o to v celé kauze vlastně vůbec nejde. Když si zrekapituluji pár mých rozhovorů na tohleto téma z posledních týdnů, vždy šlo vlastně o větší či menší strach. Dovolím si tvrdit, že o iracionální strach. A není vyvolaný ani médii ani politiky ani krvelačnými islamisty. Lidé se bojí 'globálního problému', 'mladých mužů', 'cizí kultury'.
A proč je to iracionální? Protože s těmihle věcmi se nedá nic dělat. Jediné s čím můžeme pracovat jsme my sami. A nemluvím o tom, že je třeba sbalit pytel dek a jet na Balkán přesvědčovat se o čemkoli. Klidně můžeme zůstat doma s vlastní hlavou. Protože ten prapůvodní strach, co ty všecky, o kterých jsem se zmínila i nezmínila, zastřešuje, je strach z vlastní nedostatečnosti. Podřadnosti naší víry, organizace, kultury, kterou má ohrozit příliv cizinců. Nemluvím o sebevědomí, pod které bych zařadila to, jak jsme pyšní na svůj životní styl. Ale o sebeúctě, o tom, jak dokáže naše společnost eliminovat nebezpečí již dávno zavedenými procesy, které by se měly kreativně přizpůsbit aktuální situaci. Jak dokáže naše kultura zpracovat nové prvky bez obav z toho, že si z nového vezme něco jiného, než to dobré. Obava z toho, že příchozím nemáme co nabídnout, že je o našem přístupu ke světu nemůžeme přesvědčit. 

Jaké potřebujeme lepší argumenty než presumpci neviny, milosrdenství, přemýšlení a racionalitu, proaktivitu...(klidně doplňte další) Proč tedy lidi třídíme u dveří? Jasně, že přijde kde kdo, ale bude to první sekta, se kterou se tu budeme vypořádávat, nebo snad první domácí násilník, vyžírka?
Já nemám strach.

Paradox poslušnosti

Troufám si říct, že valná většina z nás byla vychována více či méně laskavou tradiční autoritativní výchovou. Používám tady pojem laskavý, abych zdůraznila to, že když mluvím o autoritativním přístupu, nemyslím tím fyzické násilí k dětem, ale nátlak, který může mít pro mnohé překvapivou a zcela nevinnou formu.

"Ty jsi ale hodná holčička." 

Důvod proč se podle mě často střetávají alternativní výchovné přístupy s nepochopením je záměna obsahu a formy. Naomi Aldort, ani manželé Kopřivovi se nepokouší nikomu vnucovat svůj názor na to, co mají od svých dětí vyžadovat a jaké hodnoty jim mají předávat. Jde jim o to, že tradiční způsob komunikace s dětmi, kterým jsou jim zásadní sdělení o životě předávána, je neefektivní. Cestou z hlavy rodičů přes jejich ústa a uši dítěte, se do hlavy dítěte dostává odlišná informace, než byla původně rodičem zamýšlena. Obsah sdělení je přehlušen formou jeho podání. Děti v důsledku tohoto typu komunikace nejsou vedeny k tomu, aby se chovaly správně (obsah), ale aby se chovaly jak jim to někdo říká (forma). 

Hlavním cílem tradiční výchovy je vést dítě k poslušnosti. Má poslouchat rodiče, babičku, paní učitelku, prostě někoho jiného než sebe. Poslušný člověk se v komplikované situaci zachová spíše podle toho, jak se k ní staví autorita, nezávisle na tom, jaké hodnoty tato autorita prosazuje, než podle hodnot, které uvnitř sebe nastřádal například od rodičů. V dané situaci je buď autoritě poslušný, nebo eventuálně dělá naschvál opak. Navenek nevíte, o který případ vlastně jde, protože poslušný člověk pravděpodobně skrývá svůj skutečný postoj. Vede ho k tomu obava z toho, jak ho přijme okolí. Referenci o svém chování a projevu hledá mimo svou mysl. Než aby řešil co je správné, řeší spíše, co si myslí autorita o tom, co by měl říct nebo udělat. Nedůvěra v  sebe sama souvisí i s něčím, co bych nazvala tréninkem odolnosti, přípravou na skutečný tvrdý život tam venku, kde se s vámi nikdo mazlit nebude. Způsob, kterým dětem komplikujeme budování sebedůvěry. A sebedůvěrou tu nemyslím, jak moc si fandí v tom jak skvěle zpívají, nebo hrají fotbal. Jde naopak o zcela banální každodenní záležitosti. O to málo, o čem i malé nezkušené děti něco ví. Jestli je jim teplo nebo zima, proč jsou smutné, jestli potřebují obejmout. Tyto prožitky jsou běžně propírány a namísto nich je dětem vynucováno něco, co si nemyslí nebo neprožívají.

"Ale, nic se nestalo."
"Vždyť to nemůže tak bolet."
"Maminka přijde, nebreč."
"Musí ti být zima." 

Z jejich pohledu si své pocity buď vysvětlují špatně nebo jsou za lháře. Jde o další podnět k tomu obracet k vnějšímu zdroji pro informaci o tom, na co by měl znát odpověď každý sám. 

Já nemám výše popsaný vztah k autoritám a sama sobě vyřešený. Jak se to projevuje? Jednoduše, při rozhodování se mi občas stane, že neposlechnu svůj žebříček hodnot, ale to, co si myslím, že ode mě očekává někdo, kdo má v danou chvíli nade mnou pomyslnou převahu. Ale nepředstavujte si pod takovou autoritou něco honosného, nejde o soudce nebo váženého profesora z univerzity. Mocí nade mnou se oblažoval učitel ponižující žáka, uklízečka, co jí šlapete po čisté podlaze, domovnice, co vám to může zavařit na městě, vrátná, která má důležitý klíč, řidič autobusu, kterým musíte odjet, městský strážník, co potřebuje vykázat činnost, doktor spěchající na oběd, dítě komandující na pískovišti, agresivní opilec v hospodě, úřednice u přepážky, (you name it). Před těmi všemi a mnohými dalšími jsem v životě uhnula, protože je má mysl z různého důvodu vnímala jako autoritu. Zpronevěřila jsem se tím svým zásadám: nezastala se slabšího, tolerovala neurvalost, neprosadila své zájmy, nechala se diskriminovat a byla pak ze sebe zhnusená. Poslušnost převálcovala mé hodnoty. 

Někdo bude oponovat, že je tradiční výchova naopak naučila nenechat si nic líbit a žádná úřednice s podřadným vzděláním si na ně nepřijde. Toho má ta úřednice pravděpodobně na obdobném seznamu, jaký jsem tu sepsala já. Nechci nikomu oplácet stejnou mincí, není mi sympatické zneužívání pozice moci a už vůbec se mi nelíbí, když se uplatňuje na někoho mladšího a menšího, kdo nemá kapacitu se bránit. Já asi  nikdy neměla moc chuť být autoritativním bossem. Jenže ono nejde jenom o to nebýt boss, je třeba taky nebýt podřízený. Protože každý podřízený si svého šéfa vždycky najde. Přitahují se jako póly magnetu, jeden bez druhého neexistuje. Dá se očekávat, že kdybych zůstala u starého konceptu, zaujala bych podřízenou roli i ve vztahu k dítěti. Ono by mi skákalo po hlavě. Já bych byla v skrytu naštvaná, že není takové, jaké si ho představuji. Jednou za čas bych vybuchla a nikdo by nechápal, o co mi jde. Můj přístup by se vůbec nelišil od toho, který se mi nelíbí, jen já bych byla podřízený a dítě šéf. 

Naučila jsem se poslouchat a nikoho dalšího to učit nechci. Jediná šance je proto vystoupit z generačního kruhu šéfů a podřízených a komunikovat mimo bipolární dělení rolí. Na tohle jsem nepřišla já, tohle jsem už před lety vyčetla v knize Respektovat a být respektován od manželů Kopřivových, dříve než jsem měla dítě. Koncept respektu, ve kterém si jsou komunikující rovni, pro mě znamenal obrovský objev a vysvobození. Jenže tohle zjištění, ač je to bezva, bohužel nestačí. Jako velký a malý panáček (jak autoritativní model komunikace Kopřivovi stylizovali) totiž jednáte úplně pořád: s rodiči, v práci, s manželem, v hospodě u piva. Máte to pod kůží, myšlenky, které jsou okamžitě na jazyku. 

"Co děláš?"
"Nech toho!"
"Kdo ti to dovolil?"
"No, kamarádko.." 

Pokud chcete komunikovat respektujícím způsobem, musíte si vytvořit zcela nový slovník, zcela nová očekávání, zcela jiné reakce a hlavně pracovat sami na sobě. Protože pokud z někoho vychází nějaký "shit", jste to vy sami. Chci důvěřovat dítěti v jeho konání? Jak je na tom má sebeúcta? Nebudu popírat jeho emoce? A kolik jich vůbec umím pojmenovat? (Schválně připojuji pár obrázků z dětských knížek. Já se v popisu emocí z těchto obrázků nedostanu dál než na "Je smutný." a "Bojí se." případně "Je konsternovaný." :D) Chci se dohodnout na kompromisu? V tom být lepším rodičem nebo manželkou mě blokuje myšlenka, že mám patent na rozum: Už jsem to řekla, tak to tak je. Musím si stát za svým. Jednou ustoupím a ztratím pozici.

Jsou určitě tací, kterým život v tradičním konceptu vyhovuje a mnou zmíněné problémy nepociťují a proto ke změně nevidí důvod. Mě litují, protože v jejich obraze světa kde buď rozkazuješ nebo posloucháš, pokud nechci být jedním, vybrala jsem si roli druhého. Mě se ve světě konfliktního paradigmatu, který dělí svět na vykořisťovatele a vykořisťované, nelíbí. Můžu se s tím smířit nebo proaktivně pracovat na šíření konsensuálního pohledu na svět, ve kterém úspěchu dosahujete na základě osobních předpokladů a vlastní iniciativy. A jaké jsou tedy konkrétní příklady blahodárnosti liberální výchovy? Nejsou a nebudou. Tahle výchova nemá hmatatelné přímočaré výsledky. Je to s ní jako s prevencí. Neexistuje notes, ve kterém za každou lekci pilates odškrtnete den bolení zad za 20 let. Můžete pouze cítit jisté nuance, lepší postavení těla, pružnost končetin. Jako když moje 18-ti měsíční dítko objevilo kouzlo slova "ano" a pár dnů ho používalo kde to šlo. Možná si tady dost fandím, ale zdá se mi, že v roce a půl si batolata užívají spíše slova "ne". A taky mě nevyhodili z autobusu, když jsem chtěla platit dvoustovkou. Místo hádky jsem si s řidičem posteskla, jak mu chybí drobné a jak mi nechtěli nikde rozměnit, i když jsem jim říkala, že je to do autobusu. ;) Tato drobná vítězství vykupuji soubojem se zajetým systémem ve své hlavě, což bolí a často je taky matoucí. Já se totiž ve valné většině případů nemůžu obracet k tomu, jak si výchovu pamatuji, jak ji sleduji ve svém okolí, a jak mi automaticky naskakuje na mysl. Dokonce se musím smířit i s tím, že mi nepomůže ani vědět, jak by danou situaci řešila Naomi Aldort. Musím se naučit ptát sama sebe, být sobě autoritou.

Tento text je věnován rodičům, kteří se ve vztahu ke svým dětem cítili podobně jako já, a ač mohli mít mizivou podporou společnosti, či horším přístup ke zdrojům informací, zkusili jednat s dětmi liberálněji, než předešlá generace.

lesní školka - první kontakt

V říjnu jsem byla na brigádě v lesní školce. Budou ji otvírat v dubnu 2014 v Palkovicích u Frýdku-Místku. Strávila jsem tam parádní odpoledne se svou dcerou (17měsíců). V našem okolí (+/- 30km) jsem podobných center zaregistrovala méně než pět. O lesních školkách jsem toho zatím moc nepřečetla. Moje představa je, že jsou děti venku celý den celý rok nehledě na počasí. Zázemí mají v nějakém improvizovaném příbytku, stanu nebo maringotce. Dětí je v lesním klubu na dospělou osobu méně než v běžném zařízení. Pedagogové se ve výchově inspirují v respektujícím přístupu, či kontaktním rodičovství. Děti rozvíjí svou osobnost a dovednosti v kontextu s přírodou.


První setkání zatím naplnilo má očekávání. Místo mi učarovalo. Z pozemku jsou vidět hory i město. Přehrada, les a vesnice jsou na dosah. Zahrada školky je rozplánována podle feng šuej a permakulturního zemědělství. Dospělí a děti si na zkulturněném poli společně hráli a pracovali. Rodiče, se kterými jsem hovořila, chtějí děti vychovávat mimo zajeté stereotypy. Lesní školka není běžný koncept. Být celý den v lese. Pracovat společně s malým děckem. To vzbuzuje pochyby i u fanoušků, ne tak u skeptiků. Já třeba celou akci malém vzdala. Chtěla jsem s sebou mít babičku, co bude hlídat malou, zatím co budu pracovat. Babička měla nakonec jiný program. A já proto čekala, že budu tak maximálně za pěkného počasí běhat s dcerou po poli. Práce je pro mě obvykle buď ťukání do klávesnice nebo vaření. Ani jedno z toho mé dítě příliš netoleruje. Sázení stromků, venku, v přírodě, s dalšími lidmi, když je ve hře konvička, nedejbože hnůj, se projevilo jako zcela jiná záležitost. Já se uvolnila a alespoň částečně upozadila potřebu podávat výkon. Dcerce přišlo přirozené věnovat se tomu, co já. A já jí dovolila zapojit se víc, než za běžných okolností. Nakonec jsme toho odpracovaly více, než v mých optimističtějších představách. Nosily jsme vodu, zalévaly a zakrývaly sazeničky. Zpětně si dokonce říkám, že kdybych jí dala ještě větší důvěru při samostatném konání, zvládly bychom ještě více. Celkově si z akce nesu velmi osvobozující pocit. A jen těžko ho znovu navodit. Protože je něco jiného lít vodu po poli a po linoleu. Běhat s otepí slámy a hromadou dvacet let starých knih. Šlapat po záhonu, nebo si sedat na elektronické varhany.

Nicméně, v Bezince jsem měla pocit, že vztah mezi dospělými a dětmi může fungovat na základě mě blízkých principů. A tyhle pozitivní emoce si tam budu moct přijít znovu navodit například v rámci klubu Bezinečka. Lesní školka totiž zdaleka není jen pro děti. Tahle má ambice podporovat i rodiče na mateřské. Já cítím, že s tím jak moje dcera roste, samovzdělávání mi přestává stačit. Ve fázi miminka potřebovala poměrně jednoduché služby jako nošení a kojení. Což jí dokázal obstarat úzký kruh rodiny. Jak dozrává její intelekt, jsou její potřeby komplexnější. Střet našich zájmů se mi ne vždy podaří vyřešit v rámci načtené teorie. (Pak se potácím někde v balastu "liberální výchovy". Ta je, bych řekla, totožná s tou autoritativní. Jen se záměnou rolí.) V roli rodiče proto začínám pociťovat silnější potřebu po sofistikovanější podpoře. A tou je, podle mě, komunita podobně smýšlejících lidí, kteří si ve svém jednání mohou být vzájemně oporou. Bez věčných diskusí o tom, jestli se na děcka se musí tak nebo onak. Prostě na základě stejného paradigmatu. Online se o to snaží například Katka Králová. Já mám zájem o geograficky vymezenou komunitu. Abychom se mohli běžně a jednoduše setkávat. Školka, přitahující aktivní rodiče a ojedinělá ve své lokalitě, má potenciál být institucí, kolem které se taková komunita vytvoří.