sémiotický rozbor: Nezasadím strom, zasadím rybíz!

V poslední době čtu články a sleduji přednášky na témata jako je youtubering, copywriting a marketing. Možná je to mou selekcí, ale těší mě, že komunikace vztahující se k prodeji všelikých statků a služeb přestává být primárně o manipulaci. Naopak přesvědčování, překrucování a necitlivé zacházení s propagací, mívá na publikum spíše odpuzující účinky. Jenže, když je třeba myslet na konzumenty jako na lidi a ne ovce, a dodávat jim jen to, co chtějí, je třeba umět se podívat na skutečné významy našich sdělení. Sdělení alias informací - komodit informační společnosti, toho co nakonec rozhoduje o úspěchu či neúspěchu na trhu čehokoli. Náhle přicházejí k užitku nástroje humanitních a sociálně orientovaných oborů, o jejichž praktičnosti pro běžný život často pochybovali i sami absolventi studia výše zmíněných vědeckých směrů. A tyhle myšlenky mě několikrát obrátily ve vzpomínkách na sémiotiku. V tomto článku se vracím do studentských let a šťourám se ve svém přístupu k lidskému bytí.

Nastínění atmosféry a motivace

Květen, šeříky, to vždycky myslím na školu a maturity. Na gymplu jsem jich zažila šest a truchlila pro odchod každého ročníku. Když jsem nedávno probíhala areálem Sokolíku, zaregistrovala jsem malý ovocný keřík podepřený dřívky. Že nejsem žádný zahradník, viděla jsem rybíz (ač je to nejspíš angrešt). A jak si tak běžím, hlavou mi jde rým "Nezasadím strom, zasadím rybíz." Motto, které si dala naše třída na maturitní stužky. Vzpomínám si, že nikdo tenkrát s ničím moc zajímavým nepřišel, možná byly ve hře nějaké klišé. Pak spolužák Jakub na tabuli napsal tohle. Třídnímu a pár lidem, kteří jsme byli dostatečně arogantní, abychom ostatním vnutili svou představu, se text líbil a vůbec, z nedostatku relevantních alternativ se natiskl na vínové koženkové pásky stříbrným písmem právě tento text. Dovolím si říct, že nikdo z nás moc nedokázal vysvětlit, co tím chtěl vlastně básník říci. Já si vzpomínám, že jsem měla z toho motta takový rebelský pocit. Ale přitom nebylo prvoplánové a ještě k tomu jemně poetické. Každý od babičky po prváky si v tom mohl najít, co chtěl, ale spíše si myslím, že to nestálo nikomu za snahu. Vím, že mi bylo dost líto, že nás v tom tenkrát ve třídnické hodině náš profesor literatury nechal a význam nepomohl už ve chvíli, kdy byl text vybrán, více rozkrýt. Takhle zpětně mě napadlo, jestli bych to motto nezkusila přece jen rozšifrovat a přesvědčit se, jestli může mít pro můj současný život nějaký význam. Stojí za to se ho stále držet? Rezonuje s tím čím jsem?

Nástroj

Sémiotika. Snad nikoho neurazí, že se mi asociuje spíše jako insider joke z mediálních studií. Stejně jako pojmy diskurz a paradigma. Nevím, jestli se s touto disciplínou dá vůbec setkat někde jinde. Snad ji v trochu jiné formě vytahují na ty, co mají něco více do činění s cizími jazyky. Sémiotika pomáhá rozkrývat význam znaků, symbolů, pojmů a je to nástroj právě dělaný na takové výzvy, jako je naše maturitní heslo. Sranda nesranda, blbé je, že kdyby to, co slova diskurz a paradigma představují a otázky, které otevírá sémiotika, chápalo a bralo v úvahu více lidí, bylo by nám na světě nejspíš zase o něco lépe. Všechny totiž tak trochu říkají, že dokud si jasně neřekneme, co který pojem vlastně znamená, můžeme vést diskuse o čemkoli donekonečna, prakticky bez šance na shodu. Je totiž více než pravděpodobné, že ač používáme stejná slova, bavíme se přesto často každý o něčem zcela jiném. 

Hmm a tady trochu bokem... Výše jsem psala, jak je kdekdo citlivý třeba na skrytou reklamu. Ale na to, jak politici zkreslují významy, se mi zdá, že možná zase tak citliví nejsme. A nebo platí varianta, že přibývá vnímavých obého, jen je ještě pořád dost těch, co vnímaví nejsou. Konec vsuvky.

Já se s pomocí amatérské sémiotické analýzy zkusím zamyslet nad tím, jestli jsem se dosud v životě řídila posláním našeho poetického motta. V tomhle místě ještě vytáhnu jméno de Saussure, Věděla jsem, že za základy sémiotiky stojí hlavně jedna osoba, ale kdyby tohle jméno bez velké námahy nevysypal z rukávu jeden intelektuál na baru U Černého kocoura, tak bych ho tu neměla. (A to by určitě byla velká ztráta pro množinu klíčových slov, které jsou zde použity) Nevím, jestli to dává smysl, ale pro zachování přirozené naivnosti příspěvku, jsem na jeho téma raději nic cíleně nečetla a zkusila ho zpracovat jen z toho, co mé mozkové spoje po letech zachovaly.

Analýza

Nezasadím strom, zasadím rybíz!

Verš si zakládá na intelektuálním humoru. Jde o nadsázku. Vykřičník dává zprávě říz a rozhodnost.

nezasadím

Představuje revoltu mládí a pubertu. Dělání opaku toho, co se očekává. Je to vzpoura tradici a přerušení kontinuity.

strom

Je tradice a dlouhověkost. Konzervativní hodnota, která přetrvá generace. O tom jaký to bude strom, jestli lípa, dub nebo kaštan rozhoduje zvyk. Strom je v přeneseném významu životní poslání a myšlení ve velkém. Může představovat trvalý projekt – rodinnou firmu, generační dům nebo založení sportovní ligy. Když se na strom podívám jako na povolání, je to tradiční uznávaný obor činnosti (který vyberou rodiče). Když na strom myslím jako na cestování, vidím Hanzelku a Zikmunda. Strom je dar budoucím pokolením, je totiž možné, že většinu svého života z něj nebudu mít žádný prospěch.

zasadit strom

Strom se sadí, aby bylo zanecháno něco trvalého. Strom se sadí s myšlenkami na budoucnost. Strom zasadí, ten kdo dosáhl dospělosti a přebírá zodpovědnost. Udělat to, co dělaly předchozí generace. Držet se obvyklých postupů. Automatické stereotypní přebírání starých pořádků. Úkon, který předpokládá nekritickou důvěru ve správnost daného aktu. Akce, kterou není třeba promýšlet, neplyne z rozhodnutí něco udělat, ale ze zvyku. Nebere ohled na konkrétní situaci a podmínky.

nezasadím strom

Zhodnocení možností a odmítnutí. Provedení informovaného rozhodnutí. Uvědomění a odvaha se postavit běžné praxi. Nechtít dospět podle běžných kritérií.

zasadím

Něco zasadit značí aktivní přístup. Udělat něco, co má účinek a důsledky. Ochota přece jen udělat něco tradičního. Zkouška dospělosti podle vlastních představ. Nezasadit nic by znamenalo pasivitu a rezignaci.

rybíz

Ovoce, které je trochu kyselé a ne každému chutná. Je to spíše staromódní nebo retro ovoce, ze kterého dělala babička sirup. Je to ovoce evokující vzpomínky na dětství. Není módní, ale spíše hipsterské. Je to praktická rostlina v tom směru, že se dá v sezóně oďobávat. Sklizní z jednoho keře rybízu se nedá živit celou zimu, je to spíše okořenění obvyklé stravy. V přeneseném významu by rybíz mohl být vedlejší pracovní úvazek, neobvyklá nika nějakého oboru. Představuje spíše koníček než životní poslání, cestování za přáteli po okolních zemích a první garsonku.

rybíz vs. strom

Životnost keře je relativně krátká, nepřetrvá generace a nebude mít majestát stromu. Ale v celkem krátké době vidíte výsledky. Rybíz jako ne-strom je snahou myslet out-of-the-box. Strom má dělat dojem. Rybíz je drobné potěšení. Rybíz je malý rozměr a je snazší rozumět tomu, co pro nás znamená. Provedení sadby rybízu je dostupnější. Strom je velký, je těžší vymyslet, kam ho zasadit. A taky je jeho generace přesahující význam více vzdálený našemu chápání.

zasadím rybíz

Reakce na tradice s nadsázkou. Zasadit rybíz místo stromu je trochu rebelské. Je to pokus o to vyčnívat. Nejde     o nic megalomanského, co by při neúspěchu znamenalo velké ztráty. Přesto je třeba se o keř starat a ovoce sklízet. Pro generaci našich dědů je zasazení jednoho keře k smíchu a nedělá to na ně dojem. Generace našich rodičů možná neměla potřebu sadit cokoli, aby dělala dojem. Pro naši generaci dětí z města je i pár sezón přeživší keřík zážitek.

Rozprava

Samotný rým "Nezasadím strom, zasadím rybíz!" mi říká, že přistupovat k životu s humorem je oblíbené nezávisle na časoprostoru. Pokud by si měl člověk zvolit mezi nátlakem, poučováním, dramatizováním nebo odlehčením situace. Dobrovolně bude většina určitě volit, se nad nástrahami života raději zasmát. Být toho schopen v kritických situacích je však otázka druhá. Pamatuji si velké rozčarování z toho, jak moje vidění sebe sama jako pohodového a veselého člověka, bylo po setkání s výzvou v podobě své zmenšené verze silně otřeseno.

Když "nesadím strom" reaguji na konzervativitu. Dříve se nejspíše očekávalo, že se lidstvo chová přirozeně racionálně. V poslední době se více zdůrazňuje nutnost podrobovat kritickému hodnocení běžné lidské konání. Zamyslet se nad tím, co je vlastně ještě funkční a čemu je naopak třeba se vyhnout. V jednání lidské společnosti je spousta stereotypů, které nám vlastně brání v rozvoji a my nejsme schopni si to uvědomit, nebo připustit. A to nemluvím o neskonalém množství lží a zkreslení, o kterých většina nepochybuje, že jsou pravda. S kolika výzvami jsem se v tomhle směru na rodičovské setkala. Chcete pár? Jak má vypadat porod. To, že tak, jak ho známe z porodnice a TV vypadá jen asi posledních šedesát let. Že sice mnohé problémy vyřešil, ale mnoho nových způsobil. To jak děti nosíme v náručí a jak je motivujeme k rozvoji motoriky stojí za to konzultovat s někým, kdo se tím skutečně zabývá a ne s 30. vydáním 20 let needitované knihy o miminech. A to nemluvím o nutnosti uvědomělosti v tom, u koho se inspiruji pokud jde o komunikaci s dětmi a všemi ostatními. Budu-li volit běžné výhrůžky a podplácení nebo se budu snažit se přeučit na naslouchání a popis. Je toho mnoho, co je třeba zpochybnit. Od výklad historie ve školních učebnicích, které by už pomalu dokázal proškrtat kdejaký pravidelný divák National Geographic, přes skladbu naší stravy až po pracovní dobu. 


"Zasadit rybíz" je forma sebevyjádření. V současnosti se ve společnosti snadněji orientujeme podle jedinečných lidských příběhů, než na základě ideologií velkých institucí. Vybočení z řady nám pomáhá být identifikovatelný v záplavě ostatních. Rozhodnutí se pro to, "zasadit rybíz", má naznačit, že pokrok nemusí nutně představovat tvorbu nových věcí, ale nový pohled na věci staré. Oživování starých myšlenek v nových kontextech. Výběr drobného ovocného keře ukazuje na opatrnost a neochotu riskovat velký zisk nebo ztrátu. Vede nás k tomu, nepouštět se radši do žádných větších akcí. Někdy je však možná lepší věnovat se malým projektům, protože alternativou je často nečinnost. Jsme ve světě, kde nás má mnoho možnost udělat "něco", jen opravdová hrstka má šanci vytvořit opravdu velkou věc. Já to vnímám tak, že to mnohým otvírá dveře a ubírá jim ostych pouštět se do aktivit, které znamenají drobné zlepšení jejich života a života v jejich okolí. Třeba onehdy jsem potkala skupinu žen cvičících v parku v celkem nevkusných pozicích, žádné líbivé taiči to nebylo. Ale viděla jsem taky rybíz, nabily se energií městské zeleně, oživily veřejný prostor a překonaly stud. Svůj rybíz jsem sázela při studiu španělštiny, nebo ultra levicových mediálních studií (což mi došlo až ke konci druhého semestru :D), když jsem se vdala, nekonečně dlouho kojila děti a naposledy, když jsem se rozhodla stát parkurovým běžcem. Čímž je myšleno běhání kolem řeky po čtyřech a technicky dokonalé opatrné přelézání překážek, které dokáže přeskočit každý žák třetí třídy. 

Motta a citáty jsou v kurzu, mnozí si jimi dokážou zaplácat nástěnku na Pinterestu, jiní si neodpustí denně tři olajkovat na Facebooku. Podněcují naše emoce, vyvolávají obrazy a vzpomínky. Nejsou to jen rýmy, skutečně nesou poselství. Já byla zvědavá na význam toho, které jsme jako svěží mladí maturanti byli ochotni nosit zavěšené na poloprázdných plandavých taškách do školy (za školu). Těší mě, že se s ním i po letech můžu ztotožnit. Nelituji toho, že bylo naše stužkovací heslo zvoleno trošku pod tlakem. Je to myšlenka, která skrývá pozitivní motivace, nadhled, nebere sama sebe se moc vážně a dá se jí inspirovat i s odstupem let. A co vy, pamatujete si, co jste měli na stužkách? Co říkáte na náš rybízový rým? Odpovídá význam toho hesla mému rozboru? Byla to sémiotika? A co říkáte na to sadit rybíz a snít při tom o stromu? Jsem zvědavá na vaše komentáře nebo maily.

Díky, že jste si našli čas.

Michaela

hnizdeni@gmail.com

Svět bez žen

Jsou to čtyři roky, co jsem na rodičovské. To je déle, než jsem byla na výšce v Ostravě nebo v Praze, dvakrát déle, než jsem pracovala ve fabrice. Předhání to jen šestileté studium na gymplu a práce na dálku v Anglii. V době před mateřskou jsem byla naivní a zelenáč a mladá a nezkušená a taky společenská a iniciativní. Zakládala jsem si na tom, abych byla v genderově vyváženém kolektivu ve dne i v noci. Teď jsem ve svých nejlepších letech – v plné síle, inspirovaná, nabitá hormony. Na rodičovské, troufám si říct, funguji jako většina českých žen. Maximum produktivního času trávím s dětmi. Nějaké procento času věnuji kreativní tvorbě. Buď koncepčně, vymazlováním profilů na Pinterest a Polyvore nebo prakticky, buď příspěvky na blogu nebo nějakou rukodělnou tvorbou. Nevyrábím však nic, co by stálo za zakládání účtu na fleru. Část času, který nepovažuji za relaxaci, se vzdělávám: četbou a nárazově na kurzech. Ústředními tématy, kdo by to byl řekl, jsou děti a eventuálně seberozvoj. Mnozí mi potvrdí, že se to prakticky kryje. Nepracuji – zdá se mi to v mé situaci příliš komplikované s nejistým poměrem zisku vůči úsilí. A tím nemyslím úsilí, které bych věnovala práci, ale řešení a organizování toho, abych tu práci vůbec měla kdy a kde provozovat. Znám ženy, co pracují, i když mají malé děti. Musely udělat nesnadný a ne vždy zcela dobrovolný kompromis  – nebýt s nimi. Má motivace pracovat není tak velká, jako potřeba být s mým batoletem – má ne zcela dobrovolná volba je být s ním.

Takže, jako to je – v práci bez dětí nebo s dětmi bez práce. Takové je standardní společenské nastavení. Musíte mít přece výkon a ostatní klid na práci. V šedé zóně mezi danými extrémy jsou ojedinělé případy integrace matek do pracovního procesu, implementované na popud mateřských společností z pokrokových destinací (díky Belgie / nech si zdát Koreo). Případně práce na volné noze, kde se však koordinaci zaměstnání a rodiny musíte naučit tím těžším způsobem, okoukat jste to neměli od koho.

Díky mé volbě vidím nový svět, do kterého zapadnete klidně na 6 let ani nevíte jak. Najednou zjistíte, že jste buď sama, nebo když se vám zadaří dostat mezi lidi, ať do kavárny, herny nebo na hřiště, potkáte hlavně další ženy (kde je můj vyvážený kolektiv teď?). Když se večer vydáte na pivo, budou ženy kolem třiceti v podniku spíše ojedinělé. Pokud si sednete, ke svým vrstevníkům, budete převážně ve společnosti mužů. Nikam, kam chodí produktivní lid, se nedostanu, tak nevím, chybí jim tam ty ženy na vrcholu sil? Není jim divné, že na X dlouhých let někam mizí? A není všem divné, že se marně pokouší být svěžími animátorkami 12 hodin denně a zbytky potenciálu vrazí do háčkování? I já, až se vrátím do světa dospělých, to třeba budu ignorovat, budu ráda, že se mě to už netýká. Jenže taky můžu rychle zjistit, že nejen jako matka s malými dětmi jste předmětem vyloučení. Jsou tu ještě větší děti, zamčené přes den ve škole. Nezaměstnaní, protože bez peněz do hospody nelez a třeba staří lidé.

Žijeme ve světě, ve kterém se spousta běžných lidských aktivit tak specializovala a navzájem sobě vzdálila, že mnohým přijde být nenormální, to, co je pro jedince přirozené. Mnohým už však status quo nevyhovuje. Snít utopie o tom, jak si vezmu do práce kojence a všichni včetně něj z toho budou nadšení, je pasé. Je čas na malé kroky, které pomohou lidi integrovat (zinkluzivnit?? :D). Nezajímá mě koncept kontinua, zajímá mě občanská společnost – projekty neziskovek a programy politických stran. Inovace, které nám usnadní život, nejsou jen v technologiích, ale i v tom, jak se společenské a právní prostředí přizpůsobí potřebám svých členů.

Inspirace, jak se přiblížit k větší přirozenosti bytí, přichází často náhodou. Mě v poslední době inspiruje „Poslechovka v zeleném baru“ –  časoprostorová kapsle jí říkám. Kde se vzala, tu se vzala a v závislosti na souhrnné shodě několika dočasných podmínek se objevila akce, která předpokládám, nebyla doslova zamýšlena tak, jak nakonec vypadá. Účast na druhém díle ve mně vyvolala pocit, jako bych byla na domorodé oslavě někde v prérii. Vůbec jsem totiž nečekala, že přijdu večer do baru a bude tam mnoho žen kolem třiceti. Taky jsem nečekala, že když přijdu o půl sedmé, už tam bude plno lidí. A taky, že tam bude pobíhat desítka dětí ve věkovém rozmezí od novorozeněte po předškoláka. Nějak se podařilo, že všichni působili přirozeně, relaxovaně a jako na večírku. Mluvila jsem s muži i ženami, dokonce i s páry, v jednou časporostorovém momentu! Samozřejmě, nic z toho nebyla náhoda. Osazenstvo se skládalo hlavně ze členů lokální komunity. DJ hrál muziku, která byla dostatečně atraktivní na to, aby přitáhla lidi. Akce byla poměrně striktně časově omezená, takže kdo by nepřišel včas, přišel by pozdě. Bylo to v lednu, takže i když se začalo brzy, přece jen nebylo trapně světlo. Šlo o nekuřáckou budovu. Baru přiléhala velká chilloutová místnost. A slavily se tam narozeniny. Neříkám tím, že se mají nutně na každou párty tahat děti. Já je s radostí nechala doma. Ale ještě před rokem, by byla má situace jiná, a kdybych měla řešit, jestli přijít s dětmi nebo vůbec, nebo mít možnost přijít i s partnerem, ráda bych měla tuhle možnost volby.

Jsme na prahu generační změny.Stejně jako ti před námi, si změny o které stojíme musíme zařídit sami. V mém okolí jsou případy pionýrů, kterým se daří z vyloučení vymanit a razí cestu ostatním. je čas myslet na to, bude můj příspěvek naší věci.

A co vy, žijete ve světě dospělých nebo mimo něj? Jak se v tomhle nastavení cítíte? Chybí vám ženy/děti? Jak se vám daří udržovat rovnováhu mezi prací a rodinou? Zažili jste v poslední době někde pocit, že jste s domorodci v prérii J?

Strach z uprchlíků? - vlastně nedostatek sebeúcty

Tohle není článek (dobře, tak spíše glosa) o tom, kolik uprchlíků kam běží, tak se nemůžu ohánět čísly. A taky nemusím, protože o to v celé kauze vlastně vůbec nejde. Když si zrekapituluji pár mých rozhovorů na tohleto téma z posledních týdnů, vždy šlo vlastně o větší či menší strach. Dovolím si tvrdit, že o iracionální strach. A není vyvolaný ani médii ani politiky ani krvelačnými islamisty. Lidé se bojí 'globálního problému', 'mladých mužů', 'cizí kultury'.
A proč je to iracionální? Protože s těmihle věcmi se nedá nic dělat. Jediné s čím můžeme pracovat jsme my sami. A nemluvím o tom, že je třeba sbalit pytel dek a jet na Balkán přesvědčovat se o čemkoli. Klidně můžeme zůstat doma s vlastní hlavou. Protože ten prapůvodní strach, co ty všecky, o kterých jsem se zmínila i nezmínila, zastřešuje, je strach z vlastní nedostatečnosti. Podřadnosti naší víry, organizace, kultury, kterou má ohrozit příliv cizinců. Nemluvím o sebevědomí, pod které bych zařadila to, jak jsme pyšní na svůj životní styl. Ale o sebeúctě, o tom, jak dokáže naše společnost eliminovat nebezpečí již dávno zavedenými procesy, které by se měly kreativně přizpůsbit aktuální situaci. Jak dokáže naše kultura zpracovat nové prvky bez obav z toho, že si z nového vezme něco jiného, než to dobré. Obava z toho, že příchozím nemáme co nabídnout, že je o našem přístupu ke světu nemůžeme přesvědčit. 

Jaké potřebujeme lepší argumenty než presumpci neviny, milosrdenství, přemýšlení a racionalitu, proaktivitu...(klidně doplňte další) Proč tedy lidi třídíme u dveří? Jasně, že přijde kde kdo, ale bude to první sekta, se kterou se tu budeme vypořádávat, nebo snad první domácí násilník, vyžírka?
Já nemám strach.

Volby do parlamentu 2013

Předčasné volby, které ukazují, že svět podle Čechů není černobílý a různí lidé v něm mají různé potřeby a názory. Začalo to už v před-předešlých volbách polarizací společnosti na pravici a levici. Pamatujete, Topolánek, Paroubek. Ještě teď mně otřepe, když pomyslím na tyhle arogantní machisty s despotickými manýry. Nahradila je alespoň nekonfliktní, ale zato zcela nevýrazná dvojice bez charizmatu Nečas se Sobotkou. V téhle vlně se objevily také Věci Veřejné. První pokus voličů o změnu rovnováhy na politickém kolbišti. Více stran ve sněmovně, komplexnější názorové spektrum. A letos znova. Češi se opět prostřednictvím voleb snaží sdělit, že nemají jednotný názor na svět. A mě na tom nepřijde být nic nepřirozeného ani nesystémového. Naše elity jakoby nechtěly přistoupit na koncept toho, že zastupují skupinu lidí, kteří stejně jako oni chtějí každý něco jiného. Přesto tihle lidé žijí a pracují vedle sebe a snaží se to soužití vést v míru. A to chtějí i po své politické reprezentaci. Systém poměrného zastoupení ve sněmovně v těchto volbách dokázal, že není mrtvý. A hlavní sdělení? Dohodněte se. Chceme vidět kompromisy. Ať se koza nažere a vlk zůstane celý ;) 

  

Když se na výsledky podívám jednotlivě, asi by bylo slušné začít u ČSSD, jelikož získali nejvíce hlasů. A obrečeli to. Viděla jsem promluvit Haška. Byl emocionální, srozumitelný, sympatický. Proč se ta strana zuby nehty drží Sobotky, kterého jsem viděla promluvit v povolební debatě? Ten působil jako vždy: nudně a afektovaně. No teď už ho nahradit nemůžou. Odstrašující je pro ně osud ODS. Měli to nejspíše udělat mnohem dřív. Kolikrát se snažili vyvolat nedůvěru vládě? A stejně v přípravách opomněli tak zásadní roli vůdce. Nebo na odvážnou změnu neměli koule? A kam vlastně zmizel Dientsbier?

Co je mi líto, že jsem nesledovala tu Babišovu kampaň. Bylo to ze zásady, protože s politickými experimenty nesouhlasím. A po VV už tuplovaně.  Taky jsem se nejspíš bála, že by se mi mohl třeba líbit a já se nechala ukecat. Teď si říkám, že by mně stejně asi neukecal, protože nejspíš nejsem jeho cílovka. Ale co to říkám, jeho cílová skupina jsou všichni. Od toho se tomu říká populismus. No. Nakonec se ze mně vyklubal jádrový volič ODS. Co mu bylo ódéesky tak líto, že jí chtěl dopřát alespoň přítomnost v parlamentu. Nicméně, Babišova kampaň musela být velmi kvalitní, jen na ni neměl dost času, jinak by to podle jeho slov, vyhrál. A nejspíš by se nemýlil. Ale nechme kampaně, ta se dařila. Teď je třeba, aby se mu dařila i politika. Lidé různého smýšlení v něj vkládají naděje. Může mít roli smiřovatele. Strany, jaké jsme do teď měli už vůči sobě byly tak vyhraněné, že mezi nimi jakákoli komunikace nepřicházela v úvahu. Věřím, že ANO nejsou jako VV. Minimálně jsem mezi nimi ještě nezaznamenala děsivou osobu jako byl John. Co mají s VV společné, je to, že jim je cizí politický diskurz. Všimla jsem si toho v povolební debatě. Snaží se mluvit o politických věcech, ale nepoužívají k tomu politický jazyk. Mně osobně přijde ten business žargon otravný. Nerozumím mu a v těch kontextech, kdy ho Babiš používá je překvapivý. A to nemluvím o tom, že je plný slušně řečeno anglicismů. Podle mně se budou politickému prostředí muset stejně přizpůsobit, protože nebudou mít jak jinak svou politiku komunikovat. (Článek bělohradského) Prostě teď už jsou těmi politiky, vůči kterým se doteď vymezovali.

Komunisti jsou ti jediní, kterým může ČSSD něco zazlívat. To je podle mně těch skutečných 15% hlasů, které jim chybí ke štěstí. TOP09 byla v minulé vládě. Kníže zcela výstižně popsal jejich situaci jako "spolu přistiženi, spolu oběšeni". ODS jsem zmínila výše. Její "nevoliči" vůči ní zahájili strategii "klíšťata se pustí pouze polomrtvého zvířete". Tak snad to tak je. A když se vrátím k mé již zmíněné volbě. Nasadili do čela ženu. A já taky všechny ženy, co jsem mohla kroužkovala. Protože žena, je možná prvek, který nám mezi politiky chybí. Jen nedokážeme problému nedostatku žen ve veřejném prostoru vnímat, díky komplexnosti celého systému. K Němcové a ženám v politice se určitě vrátím v nějakém jiném příspěvku. Kdo dál, aha. Okamura. Ten mi imponoval dokud to byl exotický občan ČR, co uspěl ve svém oboru. Když začal mluvit o přímé správě státu, jeho atraktivita u mě výrazně opadla. Lidovci do parlamentu patří, na koho bychom pak všecko sváděli. Zelení zabodovali. A piráti zabodují příště. Jejich šéf se ostříhá. A co kdyby šli se zelenýma do volební koalice, je jejich program tak odlišný? Zemanovci, co na nás čumí z kdejaké zdi jsou naštěstí pasé. Bobo už má politiku asi jako koníčka. Té možná ani nevadí, že je vždycky poslední. Děsivá dělnická strana měla naštěstí v mém sedmisethlavém volebním okrsku jen jednoho voliče. Takže se na mém relativně poklidném sídlišti se znatelnou romskou menšinou, snad ještě nemusím obávat nějakých otevřených konfliktů.

Hledím k následujícím týdnům s nadějí. Více než padesát procent voličů je nespokojených s výsledkem. Což je výborné. Od jednacího stolu mají totiž všichni odcházet naštvaní. Bude vítězem voleb konstruktivní komunikace a kompromis?